Svaz dechových orchestrů

Na červencovou pražskou konferenci WASBE jsem se vydal s odhodláním, že na této, dle slov organizátorů zcela výjimečné oslavě symfonické dechové hudby, se budu snažit absolvovat maximum možného z jejího celkového programu. Vzhledem k tomu, že jako umělecké vrcholy konference byly již předem avizovány všechny 4 večerní koncerty, konané v prestižních pražských sálech, tak jsem hned v pátek večer v Rudolfinu navštívil první z nich, na němž se postupně představily orchestry z Estonska, Maďarska a Slovinska. K mému překvapení se však očekávání vysokého uměleckého zážitku nenaplnilo, s výjimkou solidních Maďarů jsme byli svědky průměrných výkonů s takřka neposlouchatelným repertoárem, který v případě Estonců dokonce přešel až k laciné estrádě. Zřejmě logickou odezvou na dění na pódiu byla reakce posluchačů, kterých se na začátku koncertu sešlo okolo pěti stovek, do úplného závěru ovšem vydržela jen sotva pětina z nich. Úvod tedy nijak oslnivý. 

V sobotu dopoledne byl na programu první blok muzikologické části konference. Po úvodním sympatickém vystoupení dirigenta Miro Sajeho, který srozumitelně a věcně informoval o organizovanosti dechového prostředí ve Slovinsku, následoval referát českého zástupce Libora Mikla o problematice DO v systému základního uměleckého školství v ČR, s podtextem „kritický nadhled“. Možná i proto, že v rámci své profese tuto problematiku velmi dobře znám, musím konstatovat, že s popisem stavu „zuškových“ DO tak, jak ho prezentoval L. Mikl, jsem se do značné míry neshodoval, nehledě na řadu věcných nepřesností, které uvedl. Výsledkem byla, s nadhledem řečeno, jen kritika všeho a všech, a to bez jakéhokoliv návrhu řešení. Z dalších lektorů mě naopak (jako již zdaleka ne poprvé) zaujal příspěvek muzikologa Dr. Josefa Šebesty, který se svým nezaměnitelným způsobem věnoval především tématu dramaturgie VDO. Sobotní večer pak již patřil opět jednomu z koncertů, který se tentokrát uskutečnil ve zcela zaplněném Španělském sále Pražského hradu, a na němž vystoupila „domácí“ Hudba Hradní stráže a Policie ČR. K tomuto koncertu jen dodám, že pro mě byl patrně nejsilnějším uměleckým zážitkem celé konference, špičková orchestrální interpretace spolu s brilantními výkony všech dirigentů, z nichž největší dojem na mě udělal Douglas Bostock, byla skutečnou oslavou symfonické dechové hudby. Ostatně zmíněný anglický dirigent D. Bostock byl i nejvýraznějším aktérem nedělního muzikologického dopoledne, kdy v rámci dirigentského workshopu, společně se členy orchestru HHS a PČR, podrobně rozebral a prakticky odprezentoval skladbu V. Nelhybla Trittico. Tentýž den proběhl v Rudolfinu v pořadí již třetí večerní koncert, na kterém se tentokrát představily středoškolský orchestr z USA a městský DO ze švýcarského Luzernu. Oproti pátečnímu koncertu byla interpretační kvalita o třídu (DO z USA) resp. o dvě třídy výš, repertoárově však nenadchl ani jeden z nich. Pouze originalita a vysoká interpretační náročnost hraných skladeb totiž vesměs nestačí, a to ani většině odborníků, natož pak zástupcům publika „laického“. Možná si stačí položit otázku: „Chtěl bys tu či onu skladbu slyšet ještě jednou?“ 

Pondělní, tedy závěrečný blok muzikologické části konference, mě ničím příliš neoslovil, proto se dostávám rovnou k poslednímu večernímu koncertu, který proběhl v Obecním domě. Vystoupily opět dva interpreti, nejprve holandský mládežnický fanfárový orchestr a poté Ústřední hudba Armády ČR. Nebudu se příliš vyjadřovat k Holanďanům, byť interpretačně byli na solidní úrovni, protože fanfárové orchestry jsou poněkud vzdáleny našim představám o orchestrální dechové hudbě, a to jak svým obsazením a zvukem, tak i repertoárem. Vystoupení ÚHAČR jsem vnímal jako důstojné zakončení konference, výkon snesl velmi přísná kritéria, program však (i vzhledem ke smyslu a poslání WASBE) mohl zahrnovat méně transkripcí, byť tak tradičních právě pro tento vojenský orchestr. Nadšení posluchačů v zaplněném sále bylo ovšem evidentní, atmosféra skvělá, a tak i rozloučení s pražskou konferencí proběhlo ku spokojenosti všech zainteresovaných.

Pro úplnost bych nerad opomněl ještě jednu součást konference, a to odpolední koncerty, které se konaly ve Valdštejnské zahradě a v sále ČNB v Praze, další pak v zahradě GASK v Kutné Hoře. Z důvodu časového souběhu koncertů na všech třech místech jsem stihl absolvovat pouze ty, které se konaly ve Valdštejnské zahradě. Vystoupení zahraničních orchestrů nechám bez komentáře, protože všechny se prezentovaly taktéž na zmíněných večerních koncertech a již o nich byla řeč. Z českých DO jsem měl možnost si poslechnout Májovák Karviná, DO ZUŠ Němčice n. Hanou, DOM Roudnice n. Labem, DO Haná Přerov a DO ZUŠ Lounských Praha 4. Mohu s klidným svědomím konstatovat, že všechny naše orchestry se svých vystoupení zhostily se ctí, předvedly umělecky hodnotné výkony a rozdíly byly jen v jejich repertoáru. Za důstojnou reprezentaci ČR jim bezesporu patří velké poděkování!

Na závěr si dovolím sdělit svůj celkový dojem z této ojedinělé akce, přičemž nebudu znovu opakovat to, co je již popsáno výše. 

1/ Organizace konference byla na vysoké úrovni a upřímně gratuluji všem, kteří na tomto výsledku mají svůj podíl. 

2/ Muzikologická část konference mě nepříjemně překvapila zejména tím, že o ni byl katastrofální nezájem ze strany české odborné veřejnosti, především pak dirigentů všech typů našich VDO, ale také hudebních skladatelů, pedagogů, muzikologů a všech dalších, kteří se dechovou hudbou profesně zabývají. Je to naše jednoznačná ostuda. Otázkou zůstává, proč se tak stalo, potažmo komu vlastně byla tato část konference určena a co sledovala za cíl. Odpovědi by měli hledat především organizátoři odborné části konference. 

3/ Odpolední koncerty ve Valdštejnské zahradě dle mého názoru nebyly optimální volbou, ať již z důvodu nepříliš vhodného „pódia“ a problematického nazvučení, tak z hlediska nemožnosti zajištění alespoň minimálního komfortu pro posluchače (stín, občerstvení). Smysl koncertů také příliš nekorespondoval se strukturou posluchačů, kterými byli převážně náhodní turisté, pominu-li hudebníky orchestrů, kteří se chystali na své vystoupení, nebo měli krátce po něm.

4/ Večerní koncerty – a fatální selhání organizátorů v tom, že ani jednomu(!) českému neprofesionálnímu orchestru nebyla dána příležitost vystoupit na některém prestižním pódiu. To se týká především obou koncertů v Rudolfinu, na kterých účinkovaly pouze zahraniční (a taktéž neprofesionální!) soubory. Ostatně i závěrečný koncert v Obecním domě by vyzněl lépe v podobě dvou českých DO, z nichž alespoň jeden by byl mládežnický či studentský! Z vlastní zkušenosti vím, že u nás máme přinejmenším několik orchestrů, které mají z hlediska interpretační kvality i repertoáru co nabídnout a v konkurenci ansámblů, které se prezentovaly na večerních koncertech, by se rozhodně neztratily, dokonce si troufám tvrdit, že by mnohé z nich svou úrovní předčily. O atmosféře v publiku ani nemluvě – s velkou pravděpodobností by se tak nekonal „posluchačský scénář“ koncertů v Rudolfinu. A podotýkám, že praxi v podobě eliminace domácích orchestrů a jejich vystrčení na okraj dění, jsem nikde v zahraničí nezaznamenal. Myslím si, že v tomto případě jsme propásli jedinečnou příležitost a za všechny naše neprofesionální DO, které jsou a budou dominantou českého dechového prostředí, je mi to velice líto.

Na úplný závěr si tedy kladu otázku, co bylo skutečným cílem této konference a jakým přínosem byla pro české dechové aktéry, tedy pro naše orchestry, jejich hudebníky, pedagogy, dirigenty, manažery a vzdělávací instituce. Nechce se mi totiž věřit tomu, že hlavním posláním konference bylo zviditelnění jednoho skladatele a dvou pražských uniformovaných orchestrů.

Petr Ciba,

dirigent Harmonie Šternberk

a předseda SDOČR

Reakce na komentář P. Hlavatého k článku předsedy SDOČR P. Ciby v časopise Naše muzika, týkající se konference WASBE 2016 v Praze.

V časopise Naše muzika č. 4/2016, ve kterém byl uveřejněn článek s mým pohledem na některé okolnosti, provázející letošní konferenci WASBE v Praze, se objevila také reakce na tento článek, a to ze strany člena přípravného výboru konference pana Petra Hlavatého, zastupujícího společnost – poradenskou skupinu HPCG. Vzhledem k tomu, že jsem neměl možnost na názory p. Hlavatého zareagovat přímo, činím tak alespoň touto formou, a to proto, abych mohl některé jeho postřehy a nepřesnosti taktéž uvést na pravou míru.

Hned na úvod bych ovšem rád poznamenal, že případná kritika, která se z mé strany týkala jen  některých součástí konference, nebyla v žádném případě namířena proti celkové organizaci akce, která byla zcela jistě i zásluhou p. Hlavatého a jeho firmy zvládnuta na výbornou, nýbrž se týkala zejména jejího obsahu.

I proto bych spíše, než reakci manažera, očekával odezvu někoho z odborných garantů tohoto projektu. Nestalo se, a proto mi tedy nezbývá, než korigovat jen část názorů p. Hlavatého, protože pro specifickou „symfonicky dechovou“ diskuzi v osobě p. Hlavatého evidentně partnera nemám. Z tohoto důvodu nevidím kdovíjaký smysl v polemice ohledně vystoupení amerického či švýcarského orchestru, které jsem mimochodem nekritizoval, ba právě naopak. Výhrady k jimi prezentovanému repertoáru ovšem mám i nadále a nic na tom nemění ani nadšení některých posluchačů ze skladby pro sólové alpské rohy.

Vzhledem k tomu, že názory na obsah i průběh konference jsem uvedl ve svém původním „zamyšlení“ a nemám potřebu na tomto stanovisku nic měnit, okomentuji již pouze dvě myšlenky p. Hlavatého.

Mj. píše, že je zarytým vlastencem. To mě nesmírně těší, protože disponuji stejnou vlastností. O to více se pak ale pozastavuji nad tím, že se deklarované ryzí vlastenectví (určitě nejen p. Hlavatého, ale i mnoha další členů přípravného výboru) neprojevilo v tom, že bychom se jako hostitelé významné mezinárodní konference snažili prezentovat to nejlepší, co české dechové prostředí nabízí, tzn. dali příležitost našim špičkovým neprofesionálním dechovým orchestrům k tomu, aby se představily tuzemskému a zvláště zahraničnímu publiku na prestižních pražských pódiích – v Rudolfinu, Obecním domě, nebo ve Španělském sále. Vnímám to jako určitý nesoulad.

Další teze p. Hlavatého směřovala ke kritice mého počínání v přípravném výboru. Tak tedy: Zástupcům SDOČR byla nabídnuta účast v přípravném výboru konference v březnu 2015, týkala se konkrétně předsedy a místopředsedkyně našeho svazu. Vzhledem k časovým možnostem místopředsedkyně SDOČR bylo však od prvopočátku jasné, že schůzí přípravného výboru (ve všední dny dopoledne v Praze) se nebude moci účastnit, ale bude spolupracovat externě, což se i nějakou dobu dělo. Na jednáních výboru jsem tedy byl přítomen pouze já, jakožto předseda SDOČR, a to v termínech 10. 4. a 15. 5. 2015. Další jednání proběhla ve dnech 3. 9. a 8. 10. 2015, ale jen v redukované sestavě členů (tedy bez zástupců SDOČR i některých dalších kolegů), což bylo předem avizováno a dohodnuto. Kompletní přípravný výbor se pak sešel ještě jednou, a to 12. 11. 2015, z tohoto jednání jsem se bohužel musel omluvit z pracovních důvodů. Na žádné další jednání jsem již pozvánku neobdržel, pouze jsem byl postupně informován o dalších krocích v organizaci konference, včetně plánu vystoupení jednotlivých orchestrů v koncertních sálech či exteriéru.

Ke schůzi z 15. 5. 2015 se ale váže jedna pozoruhodnost. V závěru jejího jednání bylo (správně) konstatováno, že schůze přípravného výboru v plné sestavě všech jeho členů nejsou příliš produktivní, proto byl dohodnut vznik šesti komisí (pořadatelská, grantová, konferenční, hudební, mediální, NSDO), které by se zabývaly zejména „svými“ odbornými tématy. Společně s několika dalšími kolegy jsem se stal členem komise hudební. Tato komise měla původně za úkol dávat podněty, navrhovat a konzultovat zejména hudební náplň konference (záležitosti programové, dramaturgické, výběr orchestrů pro jednotlivé koncerty, atd.). Dále bylo dohodnuto, že se každá komise sejde alespoň jednou do konce června 2015. Další jednání byla plánována po prázdninách. Realita však byla taková, že se (alespoň ta hudební) komise nesešla ani jednou. Nechci  spekulovat, jestli to bylo nedopatření, záměr, nebo jsem prostě jen nedostal pozvánku.

V této souvislosti je nutné připomenout ještě pár maličkostí. Prakticky bezprostředně po vstupu SDOČR do organizace projektu, tedy v březnu 2015, se objevila upoutávka na konferenci WASBE Prague 2016 na webu SDOČR. Byli jsme vůbec první „dechovou“ institucí, která začala tuto akci veřejně propagovat! Na jednání přípravného výboru 10. 4. 2015 jsem byl vyzván k tomu, abych vytvořil návrh programu workshopů pro tuto konferenci, což se také stalo a návrh SDOČR byl předložen na jednání 15. 5. 2015. Dále jsme, po vyjádření některých členů týmu, kteří měli původně v plánu realizaci Národního dechového orchestru, že se jim tento orchestr nepodaří sestavit, přišli s návrhem, že obdobný orchestr vytvoříme na bázi SDOČR. Na podporu tohoto projektu jsme i podali žádost o dotaci na MKČR.

A výsledek?

Propagace WASBE na webu SDOČR se prakticky okamžitě stala terčem kritiky některých kolegů z přípravného týmu, údajně pro nepřesnosti a zavádějící obsah zveřejněných informací. Podotýkám, že veškeré publikované informace jsme pouze převzali od jednoho z hlavních organizátorů konference.

Mnou vypracovaný návrh workshopů byl již na schůzi 15. 5. 2015 přijímán, či spíše komentován,  s viditelnými rozpaky a posléze bylo konstatováno, že program konference neumožňuje realizaci workshopů, zejména z důvodu časových a souběhu akcí. Jen dodávám, že v případě realizovaného workshopu D. Bostocka, se kterým ovšem (a o mnoho později) přišel někdo jiný, než zástupce SDOČR, o takových důvodech již nebyla řeč.

Podobný osud bohužel potkal i návrh projektu Národního orchestru SDOČR. Kromě toho, že nebyla poskytnuta dotace MKČR (což pro realizaci projektu nebylo zásadní), nebyl ze strany hlavních organizátorů zájem o jeho vznik a účast na konferenci. V zápise ze schůze přípravného výboru z 12. 11. 2015 se pak přímo hovoří o „zrušení vystoupení národního orchestru“. Jinými slovy, nepodařil-li se záměr s realizací Národního orchestru „vedení“ konference, nebude tato možnost dopřána ani nikomu jinému.

Takže pokud p. Hlavatý o mně ve své reakci píše, že jsem se „po druhém iniciačním setkání rozhodl dále se na pořádání akce nepodílet“ a s jistou dávkou ironie dodává, že „snad budeme mít tu čest se příště, i díky jeho zcela jistě odbornému pohledu na věc, vyvarovat některých dílčích chyb“, tak snad z výše uvedeného dojde k závěru, že tomu bylo poněkud jinak.

Na závěr si dovolím smutně konstatovat, že se jen těžko pracuje v týmu, kde po určitém čase zjistíte, že Vaše přítomnost je tam mnohými jen trpěna a skutečným smyslem Vaší angažovanosti je pouze zájem (některých) organizátorů o „dodávku“ orchestrů z řad členů SDOČR pro potřeby nějaké akce. Jako předseda našeho svazu se proti takto vnímané pozici SDOČR ohrazuji, dodavateli orchestrů, ať už pro kohokoliv, opravdu nejsme.

Poslední větou bych rád hlavním organizátorům akce připomněl, že i přes naši poměrně složitou roli v kontextu celé konference, se jí aktivně zúčastnili čtyři, resp. po nezaviněných potížích, tři naše orchestry, popsané aktivity vedení SDOČR jsou taktéž zřejmé, přesto se ve výčtu mnoha a mnoha subjektů, kterým bylo veřejně poděkováno na večerních koncertech, na SDOČR nějak zapomnělo. Asi jen nedopatřením…

Petr Ciba, předseda SDOČR

Šternberk, 2. 11. 2016